Ráda bych vás přivítala na svém blogu, webových stránkách, říkejte si tomu, jak chcete. Blog jsem založila jako průvodce mým hubnutím, seznamováním se se zdravým životním stylem, plahočením se, funěním a vzdycháním (čti pohybem) a především odoláváním nástrahám. Jsem totiž obrovský milovník všeho sladkého. Mňami, mňam. Říkáte si, že takovýchto blogů už je milion? A co teprve těch účtů na instagramu, facebooku, twitteru a já nevím, čem dalším. To je právě to! Také je sleduji, ale...! Všude tam jen vidím fotky načančaných vysportovaných fitnessek, čtu, jak cvičí dvakrát denně, stíhají si uvařit pět různých jídel na den, s neřestmi typu sladkosti nebojují, ty jsou mimo ně, oni přece mají silnou vůli. Pak si sem tam dají tzv. cheat day, kdy naběhnou do supermarketů, vykoupí vše, co se jen dá, nacpou to do svého fitness pupku, které si následně vyfotí a dají na nějaký svůj sociální účet. K němu samozřejmě komentář, že to bylo super, ale od zítřka už zase zdravě, že jim ta zdravá strava moc chybí, že si nedokážou život takhle představit. Jo, a moc se těší, jak to druhý den vypotí. Jej. Rozhodně proti nim nic nemám, to ne. Naopak jim možná trochu závidím. Moc by mě zajímalo, jestli to tak skutečně je. Jestli člověk může být superperfektní a "ujet" jen na povel. A o tomto tento blog bude. O tom, jak skutečný člověk, skutečná, obyčejná holka hubne, začíná sportovat a vypořádává se s tím vším okolo. Chci vše popsat surově, tak jak to skutečně je, jak to doopravdy prožívám. Protože je sice supermotivující vidět, jak se ve fitku vyfotí u činek nádherně oblečená slečna, načesaná, nalíčená a tváří se, jak je vlastně všechno hrozně jednoduché, jak pro ni nebylo těžké vstát o dvě hodiny dřív, aby si mohla jít ráno zacvičit, jak musela do noci vařit, aby si všechno jídlo mohla nakrabičkovat. A já bych vám ráda ukázala právě tento druhý pohled na věc. Ukážu vám svůj boj takový, jaký skutečně bude. Doufám, že vás třeba můj boj motivuje a půjdete do toho se mnou.